Cíle záchranné stanice:  1) Zimní období - záchrana oslabených ježků, kteří by toto období nebyli sami schopni přežít.
                                    2) Celoročně - záchrana zraněných ježků.

Kontakt:   Český svaz ochránců přírody
                 záchranná stanice "Bodlinka"
                 Děčínská 320
                 407 22   Benešov nad Ploučnicí
                 Česká republika

                 mobil:     (+420) 604 546 277
                 e-mail:    csop.ben@seznam.cz
 

Spolupráce:     1) se Správou Chráněné krajinné oblasti České středohoří Litoměřice
                       2) s Městským úřadem Benešov nad Ploučnicí,
                            s komisí cestovního ruchu a ochrany životního prostředí
                       3) se Základní školou Benešov nad Ploučnicí
                       4) s ostatními složkami ČSOP
                       5) připravuje se spolupráce s ochranáři v Heidenau

další fotografie...

     Ježek je savec z řádu hmyzožravců. Ježci žijí na zeměkouli již statisíce let. Ve skutečnosti patří hmyzožravci mezi nejstarší dochované savce, jejichž fylogenetické stáří se počítá na desítky milionů let. V České republice žijí dva druhy ježků, které se od sebe liší jen nepatrně. V naší lokalitě se můžete setkat s oběma druhy.

JEŽEK ZÁPADNÍ

(latinsky Erinaceus europaeus Linné, 1758 ) obývá celé Čechy a západní Moravu a Slezsko. Jeho tělo pokrývají většinou stejnosměrně uspořádané a pravidelně tmavobílé pruhované ostny. Výrazná je tmavá, brýlím podobná kresba na obličejové části.

JEŽEK VÝCHODNÍ

(Erinaceus concolor Martin, 1838 nebo také Erinaceus roumanicus Barret - Hamilton, 1900) žije na Slovensku, Moravě a ve Východních Čechách. Ostny na těle jsou většinou jakoby rozházené, trčí na všechny strany a nepravidelné je i jejich pruhování (kroužkování). Černá maska na obličeji téměř chybí.

     Ve východních Čechách a na západní Moravě se tedy areály obou druhů silně překrývají. Dále budeme popisovat oba druhy společně, rozdíly ve způsobu života mezi nimi nejsou velké. Po jarním probuzení v březnu až dubnu (podle nadmořské výšky lokality, počasí, celkové tělesné kondice zvířat i - jak jsme již řekli - podle druhu) se ježci po rychlé obnově sil sdruží po předchozích bojích samců do párů a páří se. Asi po pětitýdenní březosti porodí samice průměrně 3-9 mláďat, která jsou holá, ale ostny (tedy přeměněné chlupy) jsou již pevně založeny pod pokožkou a během několika hodin či dní po porodu se objeví na povrchu. Tyto bílé ostny jsou po několika dalších dnech doplněny dalšími, definitivními. Ježčí mláďata se rodí asi 10-20 g těžká a jsou slepá; prohlédají asi po čtrnácti dnech života. Samice je několikrát za den i noc kojí (později již méně často) a to asi 3-5 týdnů. Teprve potom vycházejí mláďata z pelechu a začínají přijímat normální potravu. Ta se u ježků skládá převážně z masité složky (zejména u ježka východního), tedy z hmyzu, červů, měkkýšů, náhodně i z ptačích vajec, drobných hlodavců, pokud je naleznou. Rostlinnou stravu přijímá ježek jen omezeně, ale v zásadě ji neodmítá. Známé - i když spíše výjimečné - jsou i boje, ježka s hadem, mnohdy i s jedovatou zmijí, proti jejímuž jedu není ježek zcela imunní a brání se převážně jen svou obratností. Zabitý had je pak pozřen. Asi za dva měsíce po narození vymění mladí ježci mléčný chrup (narůstá jim asi 3 týdny po porodu) se definitivních ostrých 36 zubů. Někdy (hojněji u ježka východního), se ježci páří podruhé a samice pak někdy až i v srpnu rodí další mláďata. Často je obtížné rozhodnout, jedná-li se o opožděný první či již o druhý vrh. Pohlaví lze odlišit ihned po narození. Pochva samiček leží kraniálně od řitního otvoru, penis samců se nachází uprostřed břicha. Varlata samčích zvířat leží i v dospělosti v dutině břišní.
     Mladí ježci se drží až do podzimu s matkou, někteří ale opouštějí rodinu již šestý týden, tedy po výměně bodlin, někdy (zejména u ježka východního) i společně zimují. Dospělý samec se o rodinu nestará a žije samotářsky. Z toho důvodu nelze ani při umělém zimování umísťovat několik ježků do jednoho úkrytu. Jeho lovné teritorium, které si značí trusem, má rozlohu asi 10 hektarů. Dokáže se do něj vrátit (je-li odtud odnesen) až ze vzdálenosti několika kilometrů. Ježci dobře plavou i šplhají.
     Ježci jsou noční či soumračná zvířata (to ale znamená, že bychom se s nimi nemohli výjimečně potkat i přes den), a orientují se převážně čichem a sluchem. Denní dobu přespávají v ledabyle budovaných úkrytech pod pařezy, v hromadách listí nebo roští (proto tyto hromady těsně před zimou již nelikvidujte), v dřevnících, dírách po vývratech a pod. Dožívají se až deseti let, ale to pouze v zajetí, v přírodě zpravidla jen tří až šesti roků. Mláďata jsou schopna rozmnožování po roce života. Přirozených nepřátel nemá ježek mnoho, snad jen naše největší sova, výr si ho po této stránce oblíbil a tak na leckterém výřím hnízdišti můžeme nalézt během roku mnoho ježčích pozůstatků. V každém případě ztráty způsobené lidmi (vypalování trávy a starého listí, ve kterém uhoří mnoho zvířat, automobilismus a používání chemických látek v zemědělství, jejichž jedovaté složky se hromadí zprvu ve hmyzu a posléze tím víc ve tkáních ježků, kteří se tímto hmyzem výlučně živí jsou neskonale vyšší. Slušelo by se ještě říci, že jako hmyzožravec je ježek i velice užitečným živočichem, ale ochranáři by se neměli snižovat k podobnému hodnocení zvířat na základě jejich mimovolných vztahů k lidskému hospodářství. Ježci se přirozeně živí jak "škodlivým" tak i "užitečným" hmyzem (ani o hmyzu se tato formulace nedá použit ; škodlivost některých hmyzích druhů jsme si sami způsobili svým krátkozrakým a přírodě cizím hospodařením), živili se jím ostatně již miliony let před tím než lidi napadlo zakládat obilné monokultury a potom cejchovat jednotlivé tvory podle vztahu k nim.
     Velmi důležitým obdobím ježčího života je hibernace čili zimování. Zimní spánek, do kterého ježci - jako jediní z našich hmyzožravců - upadají, je složitým jevem závislým nejen na vnějších podmínkách (např. na počasí), ale zejména na vnitřních dispozicích organismu - někteří ježci pobíhají ještě v době, kdy jiní již dávno spí. Na podzim přijímají ježci usilovně potravu (spotřebují až 70 g za noc) a tuk se jim hromadí zejména v hřbetní části těla. Aby byla určitá záruka, že zimní období ve svých úkrytech v norách vystlaných listím či travou nebo jen v kupách listí - přežijí ve zdraví (vždyť údajně asi až 70 % mláďat nepřežije první rok života, t. j. včetně hibernace), je nutné, aby jejich celková tělesná váha mláďat dosáhla minimálně asi 700 g (u ježka východního o něco méně). Takto vykrmený ježek (dospělý může vážit až 1 400 g) se při poklesu venkovní noční teploty pod asi -6° C uloží do pelechu a během několika dní se jeho tělesná funkce, tedy tepová a dechová frekvence a tělesná teplota, pronikavě sníží na zlomek letního stavu, tedy na cca 20 tepů, 6 vdechů za minutu a na 5° C, což by měla být i ideální teplota ježčího zimoviště. Někteří ježci (zejména západní) takto v horách uléhají již v září, jiní, zejména východní, mohou být čilí i v teplém prosinci ; za výjimečně mírných zim nemusí určití jedinci hibernovat vůbec. Ježci nespí tvrdě a nepřetržitě celé zimní období, občas se probouzejí a to z vnitřních, fyziologických důvodů nebo když okolní teplota buď stoupne nad 10° C (na jaře) nebo - což je mnohem horší - když teplota uprostřed zimy drasticky klesne. Případně, když ježkovi - byť i nechtěně - zničíme či odkryjeme jeho zimní úkryt. Tehdy, aby nezmrzl, se ježek za velkého výdaje energie probudí a čelí chladu bdělý. Většinou při tom dojde k tak silnému vyčerpání tukových zásob (za zimu spotřebuje ježek pětinu své váhy na udržení minimalizovaného chodu svého organismu), že ježek, pokud se mu nedostane lidské pomoci, tedy potravy, zahyne. Takových ježků, kteří pobíhají uprostřed zimy, bychom se rovněž měli ujmout. Ježci, nalezení na sněhu a stočení do koule, bývají zpravidla již zmrzlí.

Choroby ježků

Početnost a úmrtnost ježčí populace Je předmětem četných výzkumů jak je to s početním stavem ježčí populace v jednotlivých lokalitách. Četnost populace ježků závisí na podmínkách prostředí. Zásadní vliv na početnost a úmrtnost ježků mají zdroje potravy, početnost predátorů, klimatické vlivy, možnosti zimních úkrytů, izolace jednotlivých populací a automobilová doprava. Lov ježků není v ČR povolen. Ostatní vlivy se podílejí na početnosti a úmrtnosti populace ježků v malé míře. Početnost populace je na jedné straně dána schopností reprodukce a na druhé straně množstvím úhynů (mortalita). Reprodukční schopnost je dána geneticky a je ovlivňována potravní nabídkou, izolací populace a méně klimatem. Mortalita je ovlivňována nejvíce automobilovou dopravou, zimním úhynem ( nedostatečný úkryt, nedostatečná zásoba energie, zimní klima a ztráty energie ) a predátory, méně pak vlastní nemocností.
     Pokusy se sledováním ježků  ukázaly, že početnost ježků je přímo závislá na hojnosti potravy a početnosti jezevců. Tyto dva faktory prostředí ovlivňují početnost ježků cca z 44 %. Mortalita a izolace populace má vliv na početnost ježčí populace z 39 %.  Výrazný je sezónní rozdíl v úmrtnosti. V zimě je úbytek dospělých a stejně tak mladých ježků průměrně 33 %. V létě je zjištěn úbytek 15 % dospělých ježků a uhynulá mláďata jsou nalézána zejména na silnicích. S politováním lze konstatovat, že je celá řada agresivních řidičů, kteří ježky usmrcují úmyslně, hřeší na to, že je zde velice těžké dokazování.
     Nedostatek potravy, krytu a příp. nemocnost přivádí v některých případech ježky do lidských útulků.
     K oslabení dochází často u mláďat, která ztratila matku ( např. úrazy automobily ) a nepřijala dostatečné množství protilátek s mateřským mlékem. V této skupině jsou i zvířata, u kterých příčina úhynu nebyla zjištěna. Např. v literatuře popisovaný výskyt virových infekcí (herpesvirová hepatitida) nebyl doposud v České republice diagnostikován. Bylo by naivní očekávat, že každý ježek se dá zachránit. Na úhynu se podílí celá řada faktorů od bakteriálních onemocnění přes onemocnění vlivem parazitů, například plicní a střevní červivost a další, poraněním automobily, pokousáním psy a otravami konče (otravy moluskocidy - látkami na hubení měkýšů atd.).

     Na základě dosavadních zkušeností s přezimováním ježků a studie literatury, která se touto problematikou zabývá, je možno doporučit obecný postup, kterým je třeba péči o ježka zahájit.
a) ZVÁŽIT JEŽKA. Váha ježka je základní a objektivní informací o zdravotním stavu a stupni vývoje zvířete. I když se údaje u jednotlivých autorů poněkud liší, obecně lze říci, že ježky s tělesnou hmotností kolem 700 g je lépe ponechat v jejich přirozeném prostředí.
b) SPOJIT SE S PRACOVNÍKY ČESKÉHO SVAZU OCHRÁNCŮ PŘÍRODY. Ježek je chráněný druh a pouze ČSOP byla udělena výjimka, na jejímž základě je přezimování ježků legalizováno po právní stránce. Cílem je rovněž získání důležitých informací o biologických potřebách ježků a tak předejít chybám a omylům.
c) ODEBRAT VZORKY TRUSU K PARAZITOLOGICKÉMU VYŠETŘENÍ. Podle místních možností zajistit vyšetření trusu na specializovaném parazitologickém pracovišti.
d) ZAJISTIT LÉČBU PROTI VNITŘNÍM I VNĚJŠÍM PARAZITŮM. Z dlouholetých parazitologických výzkumů je zřejmé, že většina ježků přijatých do péče je postižena různě silnými invazemi vnějších a vnitřních parazitů. Léčbu je proto vhodné zahájit bezprostředně po přijetí ježka Jestliže je zajištění parazitologického vyšetření trusu komplikované, nebo nemá specializované parazitologické pracoviště dostatečnou kapacitu, je vhodné první vyšetření vynechat a zaměřit se raději na vyšetření vzorků tři týdny po léčbě, která slouží ke kontrole úspěšnosti zákroku.

     Klinické vyšetření ježka Základním zdrojem informací o ježkovi jako pacientu jsou anamnestické údaje, které uvádí "chovatel". Významná informace je popis chování ježka v době nálezu. Ježci, nalezení na okraji komunikací, mohou být zranění, přičemž zranění nemusí, být zevně viditelné.
     Důležitými údaji je místo nálezu a denní doba nálezu, ježci zastižení v ranních a večerních hodinách, tj. v době jejich přirozené aktivity, jsou pokládáni za prognosticky příznivější (Poduschka, 1979), Ježci nalezeni za plného denního svitu na okrajích polí a v zahradách mohou být otráveni celou škálou pesticidů. Pro posouzení prognózy jsou významné i projevy obranných reakcí.
     Při vlastním vyšetření si všímáme chování ježka; zdravý jedinec se v neznámém prostředí zpravidla zavine.Šetrné uchopení pánevních končetin oběma rukama, jejich povytažení dozadu a pozvednutím ježka tak, aby hrudní končetiny zůstaly na podložce, zpravidla zabrání zavinutí zvířete. Tato pozice nám umožní vyšetřit břišní krajinu a určit pohlaví zvířete. Známky zdraví jsou lesklé nezapadlé oči, vlhký nos a ihned reagující tonus bodlin. U nemocných zvířat jsou oči zapadlé, nedostatečně obranné reakce, znečištění okolí nozder hnisavým výtokem a snížený tonus bodlin.
     Přetrvávající kožní řasa, kterou vytvoříme povytažením kůže za bodliny, svědčí o dehydrataci zvířete. Základní objektivní informací o zvířeti zůstává jeho váha. Zjištění tohoto údaje má význam pro posouzení výhledu úspěšnosti léčby a odchovu i v dalším období. Prohlídkou povrchu těla zjišťujeme stupeň invaze zevních parazitů. Kromě blech, klíšťat a roztočů se můžeme setkat i s mušími larvami.
Mouchy kladou vajíčka do ran, zevních zvukovodů a do okolí řitního otvoru, znečištěného průjmovými výkaly. Je-li třeba provést důkladnější vyšetření, které znemožňují obranné reakce zvířete, je možné ježka medikamentózně zklidnit. Tento způsob vyšetření má význam zejména při podezření na zlomeniny a ošetření ran v místech, která jsou po zavinutí ježka nepřístupná.
     Celkové vyšetření doplňujeme zpravidla parazitologickým vyšetřením vzorků trusu. Lze provést i vyšetření bakteriologické, hematologické, biochemické a případně rentgenologické. Opakované vyšetření trusu na přítomnost endoparazitů je nutné, protože účinnost většiny antiparazitik proti larválním stádiím helmintů je nedostatečná. Většinou je nutno léčbu opakovat. K zlepšení kondice oslabených ježků.

INFEKČNÍ CHOROBY

Virové choroby

Vzteklina
V České republice nebyl případ vztekliny ježka zjištěn (Národní referenční laboratoř pro vzteklinu pro ČR, SVÚ Liberec).
Herpesvirová infekce
Herpesvirová infekce u ježků s fatálním průběhem byla zaznamenána a potvrzena příslušným laboratorním vyšetřením ve Švédsku. (Widén a kol.,1996)

Bakteriální choroby

Salmonelóza
Bakteriální onemocnění zažívacího traktu je způsobováno nejčastěji zárodky Salmonella enteritidis a Salmonella typhimurium (Isenbügel, 1976). Onemocnění se může vyskytovat jako septikémie ve smíšené infekci, nebo jako latentní infekce bez klinických příznaků onemocnění. V daném případě je nutno mít na zřeteli ev. možnost onemocnění člověka. Infekci je možno zabránit důsledným dodržováním základní hygieny.
Pasterelóza
Pasteurella multocida a Bordetella bronchiseptica způsobují u ježků bakteriální onemocnění plic.
Pseudotuberkulóza
způsobuje onemocnění neurčitého klinického obrazu, spojené s vyhubnutím zvířat a celkovou slabostí.
Leptospiroza
Byly izolovány jednak zárodky a zjišťovány protilátky.

Plísňová onemocnění

Dermatomy
Kožní změny vyvolané plísněmi rodu Trichophyton a Mikrosporum se vyskytují na různých místech těla zejména u oslabených zvířat.

PARAZITÁRNÍ CHOROBY

Endoparazitózy

Kokcidie
Kokcidióza patří k protozoárním onemocněním, v klinické podobě s letálním koncem se u ježků vyskytuje poměrně vzácně. Motolice (Trematoda). Motoličnost není u ježků zjišťována příliš často. Při silné invazi má však onemocnění bez včasného zásahu většinou letální průběh. Původce Brachylaemus erinacei měří 0,5 až 1 cm. K nakažení motolicemi dochází pozřením invadovaných hlemýžďů, kteří obsahují vývojová stádia motolic, metacerkarie. Klinické příznaky jsou častý neklid, nechutenství, pokles hmotnosti, kašovitý trus s příměsemi krve a anemie.
Tasemnice (Cestoda)
Tasemnice nejsou u ježčí populace příliš častým parazitem Specifickým druhem parazita je tasemnice ježčí - Rodentolepis (syn.Hymenolepis Vampirolepis)
Hlístice (Nematoda)
Crenosoma striatum - velmi důležitý, druhově specifický parazit respiratorního aparátu ježků. Ježci se invadují požíráním mezihostitelů, jimiž jsou slimáci a hlemýždi. Klinické příznaky onemocnění touto parazitozou jsou suchý kašel, hlasitý dech s přidatnými šelesty a dyspnoe spojená s poklesem váhy. Někdy je zjišťován hnisavý výtok z nosu a konjunktivitis. Diagnózu lze stanovit na základě klinických symptomů a parazitologického vyšetření trusu. Podle různých autorů se jedná o druhého nejrozšířenějšího parazita u ježků s prevalencí pohybující se kolem 30%. Terapie : Schichtová (1985) doporučuje léčbu Mebendazolem v dávce 10-20 mg/100 g ž. hm. tj. 100-200 mg/kg živé hmotnosti po 5 dní do krmiva. Dobré výsledky byly dosaženy Levamisolem v dávce 20 mg/kg živé hmotnosti, Lze rovněž použít Fenbendazol (Panacur, Fenbion ) v dávce 50 mg na kg živé váhy po 5 dní. Matevský (1987) doporučuje Ivomec inj. v dávce 0,4 mg/kg živé hmotnosti v podkožní injekci.
Capillaria spp
U ježků byly popsány tři druhy. Capillaria aerophila parazitující v plicích a Capillaria erinacei a Capillaria ovoreticularis parazitující v jícnu žaludku a střevě. Capillaria aerophila sp. - hlístice parazitující v plících ježků. Klinicky se parazitoza projevuje rachotivým dechem, kašlem, výtokem z nosních otvorů a zhoršením celkového zdravotního stavu. Silné invaze způsobují u mladých zvířat zaostávání ve vývoji a nízké váhové přírůstky. Často dochází ke smíšené invazi s Crenosoma sp. Diagnosa se opírá, kromě klinických symptomů, zejména o parazitologické vyšetření trusu.
Capillaria erinacei a Capillaria ovoreticularis
Capilarie parazitující v zažívacím traktu ježků reprezentují výše uvedené druhy.
Parazitoza může probíhat bez klinických příznaků při slabé invazi parazitů. Při silných invazích zjišťujeme řídký trus, příměsi hlenu v trusu až profuzní průjem. Nastupuje dehydratace, kachexie a anemie. Bez léčby končí zpravidla úhynem. Ohrožena jsou zejména mláďata. Diagnosu stanovíme na základě parazitologického vyšetření trusu. Spiruridae
Z nematod se setkáváme v zažívacím traktu ještě se dvěma druhy Jsou to Physaloptera clausa a Gondylonema mucronatum (Versluys, 1975).
Vrtejši (Acanthocephala)
Versluys (1975) popsal několik druhů vrtejšů, parazitujících u ježků.

Ektoparazitózy

Muší larvy (Myiasis)
Muší larvy se vyskytují zejména u oslabených a zraněných jedinců.
Blechy (Siphoneptera)
Blecha ježčí (Archeopsylla erinacei) bývá zjišťována ve značně početných invazích.
K hubení ektoparazitů se osvědčil Arpalit spray 1%, Bolfo spray, Tiguvon (fenthion kdy aplikujeme jednu kapku na 100g hmotnosti do oblasti na zátylku. Antiparazitikum Ivomec, který používáme k hubení oblých červů, má dobrou účinnost i na ektoparazity.
Klíšťata (Ixodidae)
S klíšťaty se setkáváme u ježků po celý rok, nejčastěji ale v dubnu, květnu a v pozdním létě. Početná invaze těchto parazitů může způsobit kromě lokálních zánětlivých změn i anemii. V naší oblasti (Benešov nad Ploučnicí a Dolní Habartice) je pravidelně po řadu let největší výskyt klíšťat ve lese na Sokolském vrchu nad Benešověm n/Pl.
Zákožky (Acarina)
Nejčastěji se setkáváme se zákožkami druhů Demodex erinacei, Caparina tripilis, Sarcoptes sp. a Notoedres cati. Zákožky způsobují krustovité změny, nejčastěji na kůži hlavy, kolem uší, ale mohou se vyskytnout i rozsáhlá místa s vypadáváním bodlin. Diagnostikovat prašivinu lze na základě mikroskopického vyšetření seškrabu změněných míst. U všech parazitárních onemocnění je nejdůležitější prevence. V případě zjištění jakéhokoliv pozitivního parazitologického nálezu je nutno zvířata podrobit odpovídající terapii. Prostorové oddělení chovaných ježků má nejenom protinákazový ale i etologický význam.

NEINFEKČNÍ ONEMOCNĚNÍ

Rány
Ošetření ran provádíme podle běžných zásad jako u ostatních zvířat.
Vypadávání bodlin
Vedle vypadávání bodlin v důsledku svrabu může být tato porucha podmíněna rovněž nedostatkem vitamínů a stopových prvků. Léčebně podáváme vitamín A a H.
Poruchy pohybového aparátu
Kromě poruch, které mají pozitivní rentgenologický nález, se setkáváme též s tzv. ochrnutím ježků bez zjevné příčiny. Isenbübel (1985) popisuje změny ve svalovině pánevních končetin zánětlivého původu a degenerativní změny na nervosvalových ploténkách. Periferní nervy nevykazují změny zánětlivého původu, ale degenerace a sníženou aktivitu enzymů podílejících se na přenosu nervového vzruchu. I když geneze tohoto onemocnění není ještě uspokojivě objasněna, předpokládá autor možnost toxického poškození moluscocidy. Pouze u 15 % ježků se toto onemocnění podařilo vyléčit aplikací vitamínů skupiny B.

Onemocnění zažívacího aparátu neinfekčního původu

Zubní kámen
U starších zvířat a u zvířat krmených delší čas nevhodnou potravou se můžeme setkat s paradentozou a zubním kamenem.
Dystrofie (degenerace) jater
Poškození jater je jednou z nejčastějších příčin úhynu ježků (Timme, 1980). Tuková degenerace jater může vyústit ve spontánní rupturu. Tento stav popisuje Saupe (1987) jako důsledek příliš energeticky bohaté krmné dávky. Toxické poškození jater, jak se s ním setkáváme u ostatních savců, není v literatuře uváděno (Saupe, 1987). Jako preventivní opatření je třeba zkrmovat dostatek balastních látek.
Enteritis
Nespecifický zánět střeva, u něhož byl vyloučen parazitární a bakteriální původ, se vyskytuje zpravidla jako důsledek dietetické chyby. Klinicky zjišťujeme průjem, někdy v chronickém stádiu. Mimo jiných dietetických chyb je jako příčina uváděno zkrmování neředěného mléka pro mladé ježky. Léčby je zpravidla symptomatická, odvar z dubové kůry, hořký čaj, živočišné uhlí. Rovněž je možné použít antidiarhoicum Reasec kapky, v dávce 1 kapku pro toto 3x denně. S výhodou lze využít probiotika určená pro malá zvířata.Je třeba vždy zvážit možnost bakteriální komplikace.
Chirurgie a anestezie
Z chirurgické problematiky se týká ježků pouze ošetření ran a zlomenin. Základním předpokladem je kvalitní anestezie a respektování anatomických a fyziologických zvláštností druhu. 0šetření zlomenin je u ježků možné pouze hřebováním;
Při léčbě fraktur velkých kostí je možno využít Kirschnerových drátů jako intramedulárních hřebů (Isenbügel, 1985). Tendence ran k hojení je dobrá. Schichtová (1985), Svobodník (1988) doporučují k anestezii ježků shodně Ketamin v dávce 20-40 mg/kg ž. hm. Svobodník (1988) doporučuje Hellabrunskou směs v dávce 0,2 ml/kg i. m. Green a Svobodník (1988) vedl u ježků narkózu v trvání 60-90 minut Pentobarbitalem podaným intraperitoneálně v dávce 40 mg/kg. živé hmotnosti.

FYZIOLOGICKÉ HODNOTY

(podle Isenbügela, 1987)

Hematologické údaje

Péče o ježka v domácnosti, není-li možnost je předat do péče naší či jiné stanice.

Ježčí kojenci
Nikdy neodebírejte mláďata, která ještě vodí samice. Nejvhodnější je přikrmovat celou rodinu venku. Zvýší se tím naděje, že se podaří dosáhnout včas potřebné váhy, kterou potřebují na přezimovaní venku. Nejvhodnější je potrava uvedená u ježků 250 gr. váhy. Mohou to být ale i netučné a nekořeněné zbytky jídla. Ne mléko! Jsou ovšem případy, že matka uhyne. Tito osiřelí ježci často váží 30 - 50 gr., ale i tak je možno se pokusit o jejich záchranu. Je to práce časově náročná, mláďata se musí krmit každé tři hodiny a to i v noci. Musí být hlavně v teple.

Krmení
Dětská instantní mléčná rýžová kaše Milupa, nebo Ballú, která se koupí v každé lékárně. Upravuje se podle návodu, jen se musí více naředit, aby se dostala do kapátka, nebo stříkačky. K ředění je nejlépe použít slabý fenyklový čaj, mírně přislazený medem. Takto se mláďata krmí do váhy 100 gr. Tato kaše se podává dál, ale již bezmléčná a rozmixuje se do ní kousek masa z kočičí konzervy Whiskas.

Příjem mláděte
Při normálním podzimním počasí se ježci přijímají do péče počátkem října. Rozhodující je váha.
Říjen: v první polovině se přijímají ježci do váhy 200 gr. V druhé polovině do váhy 350 gr.
Listopad: od váhy 350 gr.
V tomto měsíci v přírodě váhu, která by mu stačila k přežití /650 - 700 gr./ již z časových důvodů a nedostatku potravy nezíská.

Ošetření mláděte
Ježka, kterého přinesete domů důkladně prohlédněte. Použijte rukavice. Zjistíte-li zevní poranění, ošetřete běžným způsobem. Pokud má klíšťata, odstraňte je pinzetou. Téměř všichni ježci mají blechy. Odblešení není nijak náročné a je zbytečné mít z nich obavy.

Velmi malé ježky, nebo ty, kteří jsou ve špatném tělesném stavu, nestříkejte! Podržte je nad nádobou s vodou a kartáčujte. Nenamáčejte je !
Postříkáme Arpalitem 1% nejdříve břicho /rukou chráníme ježkovi hlavu a oči/, jakmile se svine, ošetříme hřbet. Nyní jsou k dostání i jiné přípravky /Frontline/.

Ježek se váží jednou týdně, protože to je základní ukazatel jeho zdravotního stavu. Měl by přibývat 50 - 70 gramů týdně. Po zvážení nechte ježka proběhnout a přesvědčete se zrakem, nemá-li potíže s chůzí. Důvodem mohou být přerostlé drápky.

Důležité upozornění! Každý ježek, který je přijmut do domácí péče musí být ošetřen veterinárním lékařem, který mu dá lék proti vnitřním parazitům. Je to nutné pro jeho úspěšné přezimovaní.

Ubytování
Ježčí ubytovací prostor se musí skládat ze dvou částí: výběhu a v něm umístěné kryté ložnice.

Mláďata do 300 gr. potřebují teplotu, měřeno u země 19° C, těžším ježkům stačí 15° C.
Ježek je samotářské zvíře, potřebuje samostatný prostor. Tím nedochází ke stresovým situacím.

Potrava
Ježek je hmyzožravec. V jeho jídelníčku musí převládat masitá potrava. V zajetí se však nekrmí žížalami nebo šneky, obsahují často zárodky vnitřních parazitů. Tak jako při ubytování, tak i při podávání potravy rozhoduje váha ježka. Osvědčilo se podávání stravy, jaká se podává domácím kočkám či malým psům (masitá strava a granule).

Zde uveřejněné informace jsou výsledkem činnosti celé řady stanic, nemá smysl objevovat již objevené, ale pokročit v znalostech dále...